Milí studenti, už počtvrté jsme podnikli svým
způsobem dokonce nebezpečnou výpravu do sborovny, a i tentokrát jsme se
v pořádku vrátili - a přinášíme vám i další rozhovor! Tento měsíc jsme
si trochu posvítili na paní profesorku Janečkovou, která se před námi
pořádně rozpovídala. Pojďte si i vy poslechnout, co jsme se dozvěděli.
Jak dlouho už jste tady na Čajkárně?
Na Gymnáziu Čajkovského jsem už od jeho založení (r.
1991), o které jsem se i já zasloužila, zejména o zřízení sportovního
zaměření, kdy jsem v Praze ještě s bývalým panem ředitelem Bláhou
vyřizovala všechny podklady, které k tomu patřily.
Chtěla jste být učitelka vždycky, nebo jste původně přemýšlela o jiném povolání?
Vždycky jsem chtěla být lékařka, ale vzhledem k tomu,
že jsem v době kolem maturity dělala vrcholově atletiku (byla jsem i po
dobu čtyř let v reprezentaci České republiky), zajímal mě sport a já
jsem volila obor, který s tím sportem souvisí; to znamená tělesnou
výchovu. Původně jsem k tělesné výchově chtěla český jazyk, ale jelikož
ten se v Olomouci tenkrát nevyučoval a protože jsem tu měla trenéra a
chtěla jsem studovat tady, nakonec jsem si vybrala zeměpis, který mi nic
neříkal.
Dělala jste kromě atletiky ještě nějaký jiný sport?
Ne; vrcholový sport opravdu tak vytíží, že už nezbývá
čas na nic jiného; atletice jsem se věnovala už od základní školy (už
tam jsem měla dvoufázové tréninky), v mladším dorostu jsem byla mistryní
republiky na 100 a 200 metrů, pak jsem přešla na 400 metrů, 400 metrů
s překážkami…
Cestujete ráda?
Ano, ráda, ale také to souvisí s otázkou financí.
Byla jsem třeba v Asii v Ázerbájdžánu, moc by mě lákal Nový Zéland, ale
naopak mě nijak nepřitahuje třeba Amerika, možná tak ta Jižní.
Máte ještě nějaké jiné koníčky?
Teď, ve svém věku, už atletiku nedělám, ale nahrazuju
to cyklistikou, ta mě doopravdy baví; během prázdnin skoro každý rok
najezdím i tisíc kilometrů. Většinou jezdím sama, ale někdy i s paní
profesorkou Hronkovou-Švecovou nebo s paní psycholožkou. Další můj velký
koníček je můj pes, kterého přivezl můj syn ze Slovenska, kde ho chtěli
původně utratit. Už tenkrát byl dobře vychovaný (když nepočítám to, že
jsem ho musela odnaučit lézt do postele) a teď je to opravdu můj miláček
a i to, že se s ním můžu procházet po venku v přírodě, mi přináší
radost a sebeuspokojení.
Na vašeho psa se nás minule ptala i paní
profesorka Hronková-Švecová; zajímalo ji, jestli byste si pořídila
dalšího, kdyby se mu něco stalo?
Tak o tomhle jsem nějak neuvažovala. Když má člověk
psa, je na něj zafixovaný, má ho rád a bere ho jako člena rodiny. Má to i
svoje negativa, ale pozitivní věci převažují a já už jsem si tak zvykla
mít psa, že bych si dalšího určitě pořídila.
Už se vám ve škole někdy stalo, že vás něco naštvalo tak, že jste přemýšlela, jestli nemáte s učením skončit?
Tak asi až tak mě opravdu nic nenaštvalo. Studenty i
svoji práci mám ráda a i po těch třiceti letech, co učím, mě to baví, a
když mě někdy třeba nazlobí nějaká třída, která je protivná,
vykompenzuje to jiná.
A máte naopak s nějakou třídou nějaký zábavný nebo vtipný zážitek?
Člověk se tady vždycky zasměje a ve třídách je
spousta legrace, znáte to, někdo něco řekne… Na nějaký opravdu mimořádný
zážitek si právě nemůžu vzpomenout, ale určitě by se nějaký našel.
Stejně jako ostatní kantoři, i vy si můžete vybrat nějakého svého kolegu, kterému položíte nějakou otázku.
Tak já bych si vybrala pana profesora Kameníčka,
kterého jsem tady učila osm let, mám ho jako člověka nesmírně ráda a
chtěla bych se ho zeptat, jestli ho to učitelské povolání baví a jestli
hodlá ve škole vydržet, nebo jestli to není jenom nějaká přestupní
stanice.
Chcete ještě nám ještě něco vzkázat na závěr?
Redaktorům bych chtěla říct, že jsou moc šikovní,
školní časopis se mi líbí a čtu ho, a čtenářům bych vzkázala, aby vám
pod články psali více diskuzí a připomínek, protože podle mě je tam toho
málo.
Soňák
Žádné komentáře:
Okomentovat